Stránky jedné optimistky

Jak se žije optimistce

25.5.2007


             PÁTEČNÍ  DOPOLEDNE

Také se vám někdy zdá, že se svět okolo vás zbláznil? Mně ano. Právě dnes dopoledne.

Lidé namísto toho, aby se radovali z krásného slunečného konce týdne, tak se na sebe mračí,  nadávají a všelijak na sebe narážejí.


 - Starší paní v poloprázdné tramvaji (směrem k mladíkovi, který si stoupl ke dveřím): "To je hrozný, stoupne si takhle a jenom překáží. Ti dnešní mladí...."

 - Muž ve středních letech (na adresu stařenky, která si spletla služební vůz s normální tramvají a marně se snažila nastoupit) : "Hele, tady asi někdo neumí číst !"

 - Pokladní v samoobsluze (na uštvanou maminku ve frontě s plačícím kojencem v náručí): "Nemůžete si to dítě uklidnit, prosím vás, tady se nedá pracovat."

 - Prodavačka v prodejně zeleniny (ke starému pánovi s hůlkou) :"Jestli nemáte drobný, tak si budete muset jít rozměnit naproti do masny. Já nejsem žádná banka,"


Bylo těch drobných "příhod" hodně a pomalu na mě začal padat smutek. Chtělo se mi na všechny ty škarohlídy zavolat: "Co blázníte, lidi, buďte trochu velkorysí a mějte přece trochu pochopení!" Copak nevíte, že každá zloba, zamračení nebo nadávka se vám vrátí jako bumerang?"


A potom, k dovršení všeho, jsem ho potkala - KLUKA.  Kluka, před kterým se třese celá škola včetně učitelů a školníka. Kluka, se kterým i moje děti mají neustále problémy a bojí se ho. Kluka, kterému se raději vyhnete velkým obloukem. Zjevně byl "za školou."


V té chvíli to byl poslední člověk, se kterým jsem měla chuť se potkat. Už, už jsem chtěla přejít na druhou stranu ulice, ale potom mě něco napadlo: Usmála jsem se na něj a jako první jsem kývla na pozdrav. (Už se trochu známe - nejednou jsem kvůli němu byla ve škole v ředitelně). Kluk se zarazil a potom se to stalo: Jeho věčně zakaboněný obličej se začal vyjasňovat a na tváři se mu objevilo něco jako úsměv. Připojil se ke mně a začali jsme si trochu povídat.

Najednou se zastavil, ukázal na rozkvetlou magnolii a potom ten "postrach okolí" řekl: "Hele, paní, to je ale krása, co ?"


V tu chvíli se mi ulevilo. Ono to s námi lidmi přece jenom nebude tak zlé. Nic není tak hrozné, jak to na první pohled vypadá a mnohdy stačí jen maličko, aby vše bylo úplně jiné. V tomto případě stačil jeden úsměv navíc.


Tak se mějte všichni moc krásně a ...... "ÚSMĚV PROSÍM !"



                                                                                            Vaše Optimistka

 

 

 

Žádné komentáře
 

Free CursorsMyspace LayoutsMyspace Comments