Stránky jedné optimistky

Modlitby, víra, myšlenky

12.

 

 Milost


 Nejprve pláčeš.

 Potom proklínáš.

 Pak se modlíš.

 A potom vypneš všechny své síly, co ti zbyly.

 Chceš, vůlí, která nebe dobývá - však o tvrdou zeď nemožnosti dokrvava rozbíjíš si 

 lebku.

 Pak ztratíš vědomí.

 A když zase procitneš, tu všechno znova začíná.

 Nakonec v tupém omámení, beze slov a bez myšlenek si říkáš :

 "Všechno je zbytečné, všechno je marné. Ze žaláře bídy, nemoci a hříchu,

 z každodenní hrozné všednosti není, není úniku.

 A tehdy - samo od sebe - otevře se nebe,

 které neotevřela kletba, ani prosba.

 Marně je dobývala síla a vůle a zoufalství a pokání.

 Tehdy samo od sebe otevře se nebe

 a hvězda malounká ti spěchá vstříc

 a tak se přiblíží, líbezně se usmívajíc,

 že si pomyslíš : do dlaně ti spadne.

 Tehdy - sama od sebe - utichne bouře.

 Tehdy - samo od sebe - všechno se ztiší.

 Tehdy - sama od sebe - ožívá naděje.

 Na každé zlaté větvi tvých snů

 jen tak samo od sebe - dozrává nové ovoce.

 A to samo od sebe - to je milost.

 

 

Free CursorsMyspace LayoutsMyspace Comments