Stránky jedné optimistky

Příběhy, povídky, poezie

           Image:http://www.freeimages.co.uk/


Prožili jste nějaký příběh o který byste se chtěli podělit s druhými? Nebo si píšete povídky jen tak "do šuplíku" a myslíte si, že by mohly druhé pobavit, rozesmát, dojmout nebo zahřát na duši ? V této rubrice k tomu máte jedinečnou příležitost.


                  BÝT  DEŠŤEM

           Moci se jednou tak

           rozplynout zvolna v kráse ...

           Být deštěm, co naráz

           všech věcí dotýká se.

 

               Jitka Badoučková


VŠEM  OSAMĚLÝM  DÍVKÁM


Tmou se ztrácí měsíc

a den se vrací ti říct -

jsi samotná a od pláče máš líc.

Houpá se cit ve vědomí

                                        už zase nemáš klid

                                         a kdo to ví.

                                         Jsi samotná i v tomto období.

                                      Jsi dívka osamělá

                                      a s nikým nic to nedělá.

                                     Jsi dlouhá bílá pláň

                                    a na ní samá laň.

                                     Jsi věčně zamlklou čekárnou,

                                    kde dívky tiše zestárnou.

                                    Dál letí dny ztemnělé,

                                     však víš, že nejsou jenom svízele.

                                     Tak zavolej, vždyť máš přece přátele.





Autorka: Katlyn
Posledni komentare
31.05.2007 16:43:59: Máš docela good web
31.05.2007 16:43:51: Aj me se taj libi!
31.05.2007 16:43:27: Máš docela good web

POJĎ

Pojď za mnou, já půjdu za tebou. A pak spolu odejdeme tam do těch míst a krajů, kde se můj smích odrazí ve tvých očích a moje slova budou jen hříčkou.

Ten zvláštní kraj je v nás. Je v tobě - můj obraz ...



Autorka: Katlyn

 O  NĚČEM  JINÉM

O čem ti mám lásko psát,

vždyť už všechno znáš.

Co ti mám znovu dát,

                          vždyť už všechno máš.

                          Na co se mám lásko ptát,

                          já už všechno vím.

                         O čem si mám s tebou povídat,

                         to netuším.

                         Snad o tom, že ten náš zvyk

                         pustíme po vodě,

                         odpluje pryč a tenhle trik,

                         popřeje nové náhodě.

                        A my znovu vstoupíme

                        do řeky stejné i jiné

                        a snad něco jiného pro sebe objevíme.

                        Anebo možná vstoupíme

                        do Mléčné dráhy

                        a tam objevíme meč a váhy.

                        A naše zázračná planeta

                        příjme nás zpět jako děti

                        a když ne právě tahleta,

                        tak řekni, která blízká je ti ?





Autorka: Katlyn
Posledni komentare
28.05.2007 12:53:09: Katlynko,fakt umíš!!!Hned bych se s Tebou vznesla,ale zatím se mi na Zemi líbí a moc! Tu lásku umíš...


JARO

Nebe je modré a bílý je den
a tráva je kolem zelená.
Slunce nám svítí, je za oknem
a já jsem jarem zmámená.
Jdu se ven projít a vnímat čas,
ani ty nesmíš zůstat sám.
Tak pojď ven se mnou,
                                          už není mráz,
                                          vždytˇtenhle obraz nemá rám.
                                          Kolem všechno voní,
                                          podívej den je průzračný,
                                        tráva rosu roní,
                                       dnešní den je zázračný.
                                       Usměj se na mě, jsi láska má
                                      a já tě taky ráda mám,
                                       podej mi ruku, vždyť jsem jen tvá,
                                     dneska ti všechno dám.

 

                                  Autorka: Katlyn


O absurditě moderní komunikace


(aneb moje pošahaná sestra)



Když jsem si poprvé pořídil program pro komunikaci - icq, myslel jsem si, že je to naprosto skvělá věc. Je to přece možnost, jak on-line komunikovat se svými přáteli či spolužáky, a přitom můžu pohodlně sedět doma na židli. Ano, opravdu vynikající řešení komunikace s lidmi, od kterých vás dělí několik desítek, stovek či tisíců kilomerů. Ale co se stane, když vás dělí nějakých 200 metrů? Zlenivíte, to se stane. A může se toho stát mnohem víc.


Třeba moje sestra. Je jí 10let. A jako většina 10 – ti letých holek i ona má spousty kamarádek, se kterými podniká co ji zrovna napadne...A nedávno na mě začala tlačit. Začala tlačit, abych jí taky pořídil icq. Já se bránil, ale nakonec jsem uznal, že když ho můžu mít já, proč ne ona? A tak sem jí ho pořídil. Ano, začala si psát se svou kamarátkou z města, z vedlejší vesnice, a nakonec i se svou spolužačkou co bydlí naproti. To všechno se dalo ještě pořád respektovat. Ale pak se něco stalo. Jednou k nám přišla ta její kamarádka od naproti a sestra jí řekla ,,Běž domů, zapni si internet a budeme si povídat přes icq.“ A tehdy jsem to pochopil. Pochopil, že zařídit setře icq, bylo ode mně nejen nezodpovědné, ale hlavně to byla největší pitomost, co jsem zatím udělal v roce 2007!  Sestra si přes icq s kamarádkou spíše jenom nadávají, která je větší husa, a smějí se jako pominuté. Vyvrcholení přišlo ale až o trochu později. Kdy jsem viděl, že si spolu píšou z jednoho pokoje do vedlejšího, vzedmula se ve mně obrovská vlna nepochopení. Nedokážu pochopit, proč se dějí takovéto věci. Proč si musí psát přes net, když mají možnost si spolu normálně pohovořit?


Dnes za mnou přišla a zeptala se jestli nemáme webkameru. Když sem pochopil její vyšší úmysl, řekl jsem, že ne a že ani mít nebudeme.


Toto jsem napsal jako svědectví o tom, jak je nebezpečné, když moderní komunikace ovládá nás a ne mi ji.



 

By kachnimagor, 15 let

Posledni komentare
05.07.2007 15:37:51: Všechno jednou přejde,nehroť to.



                                   MÁM  RÁDA  SVĚT



Mám ráda průvan a vzruch,

kdy do očí mi padá i světla pruh,

mám ráda, když se víry ve vodě točí.

Mám ráda i slunce zář a jeho paprsky,

co dopadají na mou tvář,

mám ráda i děti a jejich slabikář.

Já mám ráda svět,

odjakživa a mnoho let,

ale bez lásky být, to se mi/:nechce:/ žít.

To bych byla loutka,

ubohá loutka. Mám ráda pravdu i lež,

to co umíš líp mi říkej – chceš?

Mám ráda, to co mi říkáš potají.

Mám ráda úsměv i risk,

když na těle cítím tvůj smělý stisk,

mám ráda, když se nemusím ničeho bát.





Autorka: Katlyn
Posledni komentare
18.03.2007 00:15:24: Ahoj Jani, musím to uvést na pravou míru. Katlyn nejsem já (Optimistka), ale jedna móóc velká šikulk...
17.03.2007 13:06:50: Zdravím Tě Katlyn,tak už jsem se k Tobě dostala a můžu Tě zase jen a jen chválit.Ten příliv optimism...




               KOBEREC




Když se dívám snivě na koberec,

vidím desítky tváří a hlav.

Kdo je to tady se mnou, divná věc,

proč je tady ten dav?

Vidím chytráka s čelem klenutým

i klauna s úsměvem,

též idiota s čelem hloupatým

a kovboje na koni, který cválá sem.

Je tam i dáma nosatá

a blonďák s účesem,

holka skoro nahatá,

přikrytá jen svým marným snem.

Dívám se a oči přivírám,

neznám ty nezvané hosty.

Nevím, kdo je pozval k nám,

možná si staví ke mně mosty – a já se radši zapírám.

Koberec je abstraktní a fialový

a každý člověk je na něm sám.

Kdo jsou ti lidé, nevím,- kdo ví

a proč je stále znova vídávám?

Nevím co bych si s nimi povídala,

tváří se všichni tak kamenně.

Není tam nikdo, koho bych znala,

snad je tam s nimi i kousek mě …

 





Autorka: Katlyn



     SNĚNÍ



Létám si právě v bezoblačné výšce, kam mě vynesly moje sny. Ty krásné a omamné, silné a kolébavé. Moje sny mají takovou sílu, že za chvíli budu určitě až v sedmém nebi. Až opustím sedmé nebe, vydám se rovnou do nekonečného vesmíru. Budu letět kolem hvězd, které tak krásně září neznámem. Až budu letět kolem té mojí hvězdičky, budu dělat všechno proto, abych alespoň chviličku mohla u ní zůstat. A když už budu mít takovou možnost, být na dosah ruky u mojí hvězdy, řeknu jí, ať mi svítí jasněji, abych jí nemusela ze Země tak dlouho hledat.


Letím a vznáším se neskutečnou silou, která je podložena pouze jen mým vlastním podvědomím. Je to nádherný pocit letět a vidět neskutečnosti, které se tímto stávají skoro skutečnostmi. Všechno, co není možné na Zemi, je tady úplně jednoduché až kouzelně snadné. Všechno nesplnitelné i záporné, je tady v té závratné výšce pouhou maličkostí, až se hrozím toho, co je zde vlastně těžké. Tady nahoře je všechno tak snadné, že se mi nechce zpět. Ale už musím… za chvíli mi zazvoní budík. Přeji si už jen jedno, - ať můj dopad není moc tvrdý, až dopadnu zase zpátky na Zemi.

                                                                              Katlyn




Autorka: Katlyn
Posledni komentare
27.06.2012 23:46:17: Půjčka peněz Půjčky uvážlivě pujcky-online-nebankovni.cz/ půjčky online



   Moje lásko,

už dlouho a stále Tě hledám. Hledala jsem Tě kdysi ve škole, občas na ulici, někdy ve vlaku, často v parku, tajně v kině, nenápadně v autobuse, prostě všude tam, jsem tušila, že bys mohla být. Už dvakrát jsem si myslela, že jsem Tě našla. Ale bylo to pouhé zdání, které se rozplynulo, jako prchavý dým. Nikdy Tě nepřestanu hledat, má lásko! Najdu Tě! Musím Tě najít i kdybys byla za devaterými zámky zamčená a hluboko v moři slz zakletá nebo v ohni žhavém ukrytá. Najdu si Tě! Až Tě najdu má lásko, osuším slanou vodu, zabalím Tě do vlněné přikrývky a uvařím horký čaj. A pak zmizí všechno. Zámky, moře, oheň a budeš jenom Ty… a já, už jako stařičká babička, si šoupnu brýle na špičku nosu a budu se na Tebe dívat.

                                                                                                             Katlyn




Autorka: Katlyn


      SOUSEDKA


Naše sousedka na patře je pro mne pohromou. Hned jak se vedle nás nastěhovala, snažila se k nám vnutit na návštěvu a vymýšlela k tomu různé záminky.


Například jeden z mnoha důvodů, kdy se domnívala, že jí pozvu na kávu byl, že zazvonila v půl osmé večer a zeptala se: „Jde vám druhý program?“ a když jsem odpověděla: „Asi jo, ale díváme se na první – nashledanou!“, klesly jí koutky, ale nevzdala se.


V dalších dnech zvonila v různých časech a ptala se jestli nám jde topení, teče teplá, studená voda, že se vrací za vodu a kolik, - a už ani nevím co ještě. Byla vynalézavá, jak vzbudit můj zájem o rozhovor. Zeptala třeba: „Slyšela jste v noci ten kravál?“ nebo zazvonila a ptala se: „Budete teď doma?“ – odpověď se mi nepovedla, protože jsem řekla: „Proč se ptáte“ a ona mi začala nesmyslně povídat, že jí pošťačka má přinést jakési peníze. Bylo mi jasné,že mám co do činění s velice schopnou sběračkou a distributorkou informací, která sebrané informace upravuje podle svého a pak provádí mezi ostatními sousedy další neúnavnou distribuci. Mnohokrát jsem jí spatřila, jak kráčí přede mnou na chodníku k domovu, a tak jsem vždy dlouho zjišťovala , zda mám dobře zavázané boty, abych s ní nemusela jet výtahem a odpovídat na její všetečné otázky či poslouchat upravené nekonečné příběhy. Běda, když mě uviděla, tak zůstala stát a čekala, až jí dojdu. Vždycky jsem se šourala jako svázaná a přemýšlela, jak z toho vyklouznout. Tyhle společné jízdy výtahem pak končívaly nějakou nabídkou:“Pojďte se podívat, jaký máme obývák“, nebo „jak máme vymalováno, anebo vrchol: „Pojďte se podívat, jak mám bílé prádlo.“ Vždycky jsem s úsměvem říkávala: „Nezlobte se, ale já teď musím ven s pejskem.“ A taky že to byla pravda. Musela jsem.


Naše sousedka šla někdy až tak daleko, že když jsem jednou před odchodem z bytu odkryla kukátko, abych zjistila, že je od ní čistý vzduch, uviděla jsem v kukátku její ucho. Stála na naší rohožce a poslouchala za dveřmi. To mě úplně zaskočilo, protože neumím tyhle situace řešit, ani na ně neumím správně reagovat. V takovou chvíli najednou oněmím a nic mě nenapadá. Tak jsem stála oblečená v předsíni, hleděla kukátkem na ucho a čekala nedutajíc. Nevím jak dlouho to trvalo, snad věčnost. Pak sousedka pohodila hlavou a dveře za ní zapadly. Opatrně a potichounku jsem vyplula z bytu a po špičkách běžela k výtahu. Podle klapnutí dveří jsem pochopila, že číhala a že jsem jí proklouzla. Když jsem to vyprávěla manželovi, řekl: „A proč jsi neotevřela dveře a neřekla – dobrý den, co vy tady?“ „Proč?“, protože bych stejně nevěděla, co mám dál říct, tak proto,“ odpověděla jsem. „Ale co máš říct mně, to víš vždycky!“ rýpnul si do mne s úsměvem.


A to je všechno. Tento sousedsky vztah zatím trvá a myslím, že pomalu přestává a doufám,že přestane úplně, neboť sousedka konečně zjišťuje, že jsem osoba zcela tupá, pro ní nezajímavá, neschopná jí naslouchat a když už poslouchám, tak nechápu - a že jí tedy pšenka u mne nepokvete a tudíž nejsem hodna její pozornosti a zájmu. Myslím, že se mi blýská na lepší časy. Stěhují se k nám noví nájemníci.



                                                                                          Vaše Katlyn


Autorka: Katlyn

 Příběhy z kempu aneb Vikletice domov můj

Vždycky jsem si přála chatu. Už jen proto, že bydlíme v paneláku a není kam se vrtnout, není kam odjet, není kde být, když je venku hezky. A také proto, že celý život chci mít a mám psa. Ovšem v mém případě „pejsánka“. V současné doběmáme doma dva „pejsánky“ a už docela dlouho, takže jsou to staříci. Máme je moc rádi, jsou rozmazlení a spí s námi v posteli. Tvoříme celkem sehranou smečku.


 Přirozeným vůdcem naší smečky jsem já, ač jsem o to vůbec nestála, ale zřejmě mě členové tiše nominovali a zvolili. To, že si musím svoje postavení občas kontrolovat a upevňovat, o tom psát nebudu, to by byla celá jedna stránka,ale možná, se o tom zmíním dále.

 


Vysněnou chatu se nám nepodařilo levně sehnat, ale najednou se vyloupla možnost mít karavan v kempu Vikletice u Nechranické přehrady. Jako přirozený vůdce smečky jsem tuto možnost ihned bez odporu členů prosadila a máme za sebou první sezónu v kempu v našem vlastním karavanu. Celé léto jsme si užili a naši dva „pejsánkové“ také. Divila jsem se, co se tam s mými miláčky stalo. Hlavně starší pes , francouzský buldoček Elvis, se po pár dnech změnil v zarputilého hlídače svého teritoria a projevoval se jako gangster, agresivně napadal kolemjdoucí psy a musel být tudíž trvale uvázán ke stromu. Mops, zvaný též Dudínek, mladší mazánek, se nejdříve choval rozpačitě, ale záhy jsem zjistila, že se snaží svého staršího kamaráda neúspěšně kopírovat. Mrzelo mě to, protože jsem o nich každému vykládala, jak hodní psi to jsou.


V kempu jsou důležití také sousedé. Musím říci, že naši hlavní sousedé a zároveň známí jsou zlatí (doufám, že i my pro ně jsme zlatí) a další známí jsou rovněž z podobného žlutého kovu. V té barvě mají i karavan. Obě rodiny mají (jak jinak) psy. Samozřejmě, že jsem byla přesvědčena, že oba psi jsou nekonfliktní, což jsem si myslela i o svých mazáncích. Záhy se mi ta idealistická představa zcela zhroutila.


Přihodilo se to jednoho krásného letního dne . Šla jsem přes silnici navštívit sousedku, trochu poklábosit o počasí. Šel se mnou i mopsík Dudínek.Byl se mnou na návštěvě mnohokrát a s labradorem, kterého u sousedů měli, se k sobě chovali vždy vstřícně a přátelsky. Nic netušíc jsem s usměvem vkročila na území sousedů a vtom náhle jejich mírumilovný labrador se vrhnul bez varování na mopsíka, který se ocitl v momentě pod jeho mohutným tělem. Zahlédla jsem otevřenou tlamu labradora s velkými tesáky a v ní malou hlavičku mého mopsíka. Srdce se mi sevřelo strachem,ale neváhala jsem ani vteřinu. Skočila jsem na labradora a strhla ho z mého psíka dolů, upadla i s ním na záda,ale labrador se vysmekl z obojku a znova s vyceněnými zuby skočil na mopsíka, který zcela ohromen ani nedutal.. Podruhé se mi už labradora podařilo strhnout a mopsíka skrýt pod sebou na zemi. Zcela nehybná, s mopsíkem pod sebou,jsem setrvala v poloze „já malý hříbeček“ Celá akce trvala pár desítek vteřin. Pomalu jsem začala vnímat okolní dění. Nejvíc se mi líbilo chování sousedky, která nenapodobitelně hysterčila tím způsobem, že velmi vysokým hlasem celou dobu cosi ječela a mávala hrabičkami v bláhové víře, že tak střetu psů zabrání. Její synovec, který se tam také vyskytl a snažil se pomoci, dostal tím pádem hráběmi po rukou a já jsem cítila jak mi povolují nervy a valí se na mne záchvat smíchu. Když byl labrador uvázán, rozbalila jsem polohu „hříbeček“, vzala mopsíka do náruče a pak teprve jsme zjistily, že napadení nebylo bez příčiny. Stalo se to proto, že labrador hryzal kost a mopsík ji chtěl se zájmem také očichat. Byl v právu a je mu tedy odpuštěno., ale ještě chci podotknout, že mě paradoxně potěšilo, že i tak mírumilovný pes, jako je labrador Max, umí být také gangsterem.



                                                         Vaše Katlyn




Autorka: Katlyn

 VZPOMÍNKA  NA  SOVĚTSKÝ  SVAZ

Návštěva v tehdejším Sovětském svazu  v roce 1983 se mi moc líbila. Byla jsem tam za odměnu s manželem. Tedy, on dostal poznávací zájezd do pěti ruských měst za odměnu a já jsem jela s ním. V předešlém režimu to byla běžná věc.  Velmi brzy (hned už druhý den), se mi začal zajídat ruský styl  vyplňování času českým turistům.Vozili a vláčeli nás po největších hřbitovech padlých obětí z války, viděla jsem nevětší zvon-kolokol, který byl tak velký, že nemohl být umístěn na žádné věži, protože by ho neunesla, tak ležel na zemi.Museli jsme obdivovat největší dělo, ze kterého nebylo nikdy vystřeleno a další a další jiné obrovité ruské nesmysly.


  První  věc byla, že jsem se blíže seznámila s naší průvodkyní, která uměla trochu česky a od začátku se na mne  po očku dívala .Byly jsme stejně staré, já tmavovláska a ona s vlasy zlatými. Brzy jsem přišla na to,proč se dívá. Toužila  po mých slunečních brýlích za 36 Kčs, které měly zlatý rámeček a poškrábané plexisklíčko.  Brýle jsem jí  věnovala a ona byla v sedmém ruském nebi. Spřátelily jsme se a Irina byla zábavná, ale  jen když jsme byly  samy dvě. Za Kyjevem se celá naše grupa ubytovala ve výškovém hotelu Ukrajina, který byl postaven ve stepi, takže kolem dokola, kam oko dohlédlo,nebylo nic. Bydleli jsme asi v 15-náctém patře a Irina ve druhém.V pokoji bylo veškeré vybavení a pohodlí, vč. barevné televize, která u nás v pokoji hrála jen v zelené barvě. Nechala jsem manžela u zelené televize, kde sledoval(co mu zbývalo), vystoupení pěveckého souboru Alexandrovci a sjela jsem do druhého patra k Irině. Neměla ještě nic vybaleno a malovala se ostře rudou rtěnkou. „Kaťja ja očeň ráda, čto ty prichadila v pokój ke mnie“ uvítala mě s radostí. „Sadni i  pogavarim spólu“, rozplývala se Irina a hleděla na  lahev v mojí ruce, kde bylo becherovky  víc než přes polovinu.   „Irina, nemám víc té becherovky, musíme si něco jít koupit do hotelového baru, kde to je?“ řekla jsem jí.  „Och, Kaťja, éto nevazmóžno, zděs nělzja kupiť alkoholy. Nu, davaj tvajevo šnapsa,“ pravila Irina a přihnula si z lahve. Bylo mi divné ,proč bychom si nemohly něco koupit v hotelovém baru . K čemu ten bar tedy v hotelu je, pomyslela jsem si a hned jsem jí to i řekla. Jenže Irina s hrůzou v očích mi sdělila: „Znaješ Kaťja, éta práce-rabóta dlja čéšskych turistov je naposlední, čto já magu děélať, patamu já byla  plochaja ženščina, panimáješ?“ Smála jsem se jejímu projevu, ale Irina se rozpalovala čím dál víc, popíjela z lahve becherovku, plakala a vyprávěla o svém životě. Vyprávěla mi, že pracovala jako prostitutka, pak  se zamilovala do  Čecha a odjela s ním do Československa, kde strávila rok, aby zjistila, že Češi nemají srdce, že se jí smějí ,nechápou její širokou ruskou duši a mají jí za hloupou.  Její “ljubimij“ se  od ní odvrátil a nechal jí být. Vrátila se domů  do Ruska a šla po ní milice, chtěli jí zavřít. A  protože se naučila trochu česky,dostala poslední šanci - dělat průvodkyni českým turistům s tím, že pokud něco prošvihne, bez milosti půjde sedět. Komentovala to jako: „ja magla uže byť na Sibiri, panimáješ, da?“ Bylo mi jí moc líto a abych jí potěšila slíbila jsem jí, že jí dám rifle, až budeme odjíždět. Mezi slzami a vyprávěním se začala šťastně usmívat. „Dáješ tóže punčocháče, da?“ „To víš, že jo,“ slíbila jsem jí, a to už se smála na plnou pusu. Becherovka byla dopita a Irina ztratila veškerý strach z milicionářů. Pak jsme se vydaly do hotelového baru pro další alkohol. Bar se nacházel až úplně nahoře v posledním patře. Nastával večer a na chodbě hotelu se svítilo. Šly jsme k výtahu a Irina se stále pokradmu ohlížela. Bylo to dobrodružné i legrační. V baru sedělo pár podivných chlapů, kteří si nás zvědavě a chtivě prohlíželi a barman nám prodal pouze dvě skleničky  „čempáňskoje.“ Takové bylo nařízení. Nic se nesmělo brát sebou do pokojů, všechno se muselo vypít v baru.  Nechtěly  jsme tam sedět, bály jsme se těch pohledů, tak jsme prchly  k výtahu, kde s námi do kabiny nastoupil také jeden hubený mužík s úzkým knírem. Cestou do druhého patra se ukázalo, že je to Turek, pěkně drzý a otravný, neboť se snažil nás ve výtahu osahávat. Lámanou ruštinou  nám nabízel  manželství s tím, že jedna i druhá budeme v Turecku jeho první ženy. Ve druhém patře jsme vyrazily obě naráz tryskem ke dveřím pokoje Iriny. Třesoucí rukou rychle otevřela, zabouchly jsme a zamkly. Padly jsme udýchaně na postel a vybuchly v hysterický smích. Myslely jsme si, že tím jsme se Turka zbavily. Ale byl to omyl. Nezbavily jsme se ho. Sedl si na zem přede dveře a seděl. V krátkých intervalech klepal na dveře a něco drmolil.  Irina si pokaždé lehla na zem a do škvíry pod dveřmi ječela: „ Što chočeš,uchadí, uchadí, já pazvoňju miliciju, durak takoj, zděs  inostraněc.“ Docela jsem se bála, ale zároveň jsem se smála tomu, jak Irina pěkně hysterčila. Asi po dvou hodinách jí to přestalo bavit a já  jsem zírala, jak ruský národ umí držet při sobě. Zvedla telefon (telefony byly na každém pokoji a čísla se shodovaly s čísly pokojů v hotelu),mluvila s někým, kdo se jmenoval Alexej.  Rozuměla jsem málo, protože mluvila rusky velmi rychle,ale pochopila jsem, že mu vysvětlila celou situaci s Turkem za dveřimi a nakonec Alexejovi řekla, že : „ Ja i maja padruga chočet vodku, priněs adnu butilku, děňgi jesť.“Zřejmě měla na mysli moje rublíky, což se ukázalo jako pravda, když Alexej asi za půl hodinky dorazil. Ale nevadilo mi to. Slyšely jsme že hovoří tlumeně s Turkem, který pak odkráčel a  Alexej  zaburácel do dveří: „Irina, éto ja.“ Irina otevřela, vysunula ruku a měly jsme láhev vodky Stolyčnaja, zabalenou v gazetě.(což jsou noviny.pozn. aut.) Alexeje jsem ani nezahlédla.  Samozřejmě  jsem chtěla vědět, jak se co přihodilo a Irina mi to řekla. Alexej byl jeden z taxikářů,kteří seděli dole ve vestibulu, pokuřovali a čekali na objednávku, ale ne na jízdu taxíkem. Hotel byl ve stepi, plný turistů,  a nejbližší město bylo vzdáleno 300 km.  Taxikáři  měli v kufru svých aut  basy plné lahví vodky a Irina to věděla a věděli to i ostatní průvodci jiných zahraničních skupin ubytovaných v hotelu. Takto to fungovalo a zákaz v baru se za této situace  mohl dodržovat také.  Uvědomila jsem si,  jak velkou důvěru ve mně Irina měla, když mi tohle všechno prozradila.  Řekla jsem jí: „Irina, za tohle bys šla na Sibiř, teď hned!“ „Alexej tóže“, smála se a já s ní. Vypily jsme vodku a najednou bylo ráno. Na snídani jsme s Irinou přišly sice nevyspalé, ale v dobré náladě. Můj tolerantní manžel všechno pochopil a ještě teď, po těch letech někdy utrousí, že jsem se do toho Turecka mohla vdát. No, mohla. Byla jsem štíhlá krasavice s dlouhými vlasy a bylo mi něco přes 30 let. S Irinou jsme se už nikdy neviděly a když neodpověděla ani na můj dopis, pojala jsem podezření, jestli ta průšvihářka není na Sibiři.

                                                                                         Katlyn

 DOVOLENÁ  V  ŘECKU

Navštívila jsem svoje oblíbené Řecko – zemi oliv a dobrého vína – tentokrát poloostrov Chalkidiki, první výběžek Kasandra, městečko Polichrono. Rady kamarádek, abych se seznámila s bohatým Řekem (nejlépe rejdařem), jsem neuposlechla, také z toho důvodu, že jsem byla hned druhý den po příjezdu do penzionu adoptována dvouletou holčičkou mých sousedů. Byla to vlastně moje stará známá, neboť to byla právě ona, která mě kopala celou cestu do zad v autobuse, který nás vezl z letiště na poloostrov. Anička měla světlé vlásky, velké modré oči, rozesmátou tvářičku, byla neposedná, zvědavá, neposlušná a její široké všeobjímající přátelství ve mně probudilo vzpomínku, že jsem bývala kdysi právě taková malá holka. Chodily jsme na pláž s její maminkou každý den společně, také na procházky a Anička se nepouštěla mojí ruky nebo vyžadovala, abych jí na sportovním kočárku vezla já.


Povídala jsem si s ní a ona reagovala výbuchy smíchu a radostným veselím.  Roztomilý blonďatý čertík. Anička musela chodit spát po osmé a tak mám mnoho zážitků a poznatků také bez ní. Například řecká kuchyně – je ovlivněna kuchyní tureckou, italskou a arabskou.


Páme na fáme – Pojďme se najíst. To je slyšet v Řecku velmi často. Jíst zde patří mezi nejdůležitější společenské události. Řecká kuchyně je především zdravá, protože se používá v hojné míře olivový olej a čerstvá zelenina. Typický nápojem je retsina – víno s pryskyřicí, dále pak ouzo – anýzová kořalka a vynikající řecký koňak Metaxa. Nejvíce se však v Řecku pije voda a ledová káva frapé, alespoň přes den. Další můj poznatek a zjištění bylo, že Řekové jsou velmi čestní a problém krádeží zde prakticky neexistuje. Stejně ale je třeba hlídat svoje věci, neboť kdo krade, jsou zahraniční turisté.


     Maminka Aničky byla inženýrka ekonomie a její vědecké metody na výchovu dětí očividně nefungovaly. Šly na mne mrákoty, když jsem viděla, jak maže svoji dcerku krémem „proti slunci“ – ta vrstva by stačila na pět takových holčiček. Výsledek toho byl, že Anička vypadala jako bílá soška a se slanou vodou jí krém stékal do očí , měla je červené a řvala. Udělala jsem inženýrce odbornou přednášku o používání krémů a emulzí, ona uznala, že přednáška je vědecká a pak jsem Aničku krémem natírala vždycky já. O dalších vědecko-výchovných metodách raději pomlčím, ale přiznávám, že jsem je systematicky nahlodávala a ničila pro dobro dítěte. Myslím, že Anička přežije vědecko-zmatkovitý způsob výchovy svojí maminky, neboť je silný jedinec a už teď, ve svých dvou letech svojí mamince šéfuje.


    Zúčastnila jsem se také řeckého večera s národními zpěvy a tanci, jídlem a pitím. U stolu jsem se seznámila s paní Zdenkou a jejím synem a společně s nimi jsem pak o půlnoci (jak bylo domluveno), spěchala k autobusu. Ale jaké bylo naše překvapení, autobus už tam nebyl, odjel bez nás. Byli jsme 20 km daleko a byla noc. Paní Zdenka propadla hysterii a začala vykřikovat směrem k tmavé recepci, že je doktorka z Trenčína a její syn je diplomat v Berlíně. Chtělo se mi říct, že já jsem z , ale radši jsem se smála a -diplomat, také. Dopadlo to tak, že po hodině se vykolébal z recepce tlustý Řek a řekl nám německy, že nás odveze svým autem. Také se tak stalo. Dorazila jsem zpět ve dvě v noci a podél mořského břehu jsem pomalu došla do penzionu. Byl to opravdu krásný večer.


    Další večer se mi nechtělo spát, tak jsem vyrazila na procházku po břehu, který byl lemován krámky se suvenýry (s více či méně kýčovitými)a hospůdkami, řecky řečeno „taverny“. V jedné taverně právě byla pěvecká soutěž Karaoke Hrála hudba a hosté u stolků sipodávali mezi sebou mikrofon a každý chvilku zpíval. Mikrofon přišel i ke mně, zkusila jsem to a hlavní výhra - hodinky s majákem byly moje. Vždycky jsem si přála hodinky s vodotryskem, ale dobrá, stačí mi i s majákem.

 


    Musím přiznat, že na těch mořských potvorách něco je! Moc mi chutnaly, hlavně chobotnice a kalamáry – a já, potvůrka suchozemská, jsem to objevila pro sebe až v Řecku. . Bude to také tím, že Řekové vědí, jak tu žoužel připravit. Také Řekové se mi líbí. Už jen proto, že nemají vyholené hlavy. Jsem zastáncem názoru : „vlasy – koruna krásy.“ Tedy „líbí“, ne všichni. Ti starší až staří, většinou majitelé restaurací, jsou na můj vkus až příliš přítulní.

 

    Řecko na mne udělá dojem pokaždé. Líbí se mi veselá a přátelská povaha Řeků, chutná mi jejich jídlo i víno a podnebí je tam takové o jaké sníme u nás každé léto. Doufám a těším se, že se do Řecka zase někdy podívám. Andio Grece! – Nashledanou Řecko! 



Autorka: Katlyn

                                   DUDÍNEK

 

     Mopsík Dudínek je závislák. Je závislý na mně. Byl by nejraději, kdybych ho stále nosila v náručí, jako jsem to činívala, když býval malým štěňátkem. Byl tak roztomilý, že jsem ho v  autě vozila na klíně. Tehdy to šlo, byl tak maličký, že nebyl vidět. Jenže to byla chyba. Dudínek si celá léta pamatuje, jak mi sedával na klíně a klimbal, a tak to vyžaduje stále, i když váží 10 kg a na klín pod volant se už dávno nevejde. Jenže on to nebere na vědomí. Tak pokaždé v autě vyvádí.Projevuje se to tak,že kdykoliv nastoupíme do auta, já k řízení, on dozadu, tak začne. Lítá po celém autě sem tam,hlavně mně po hlavě, rve se mi na klín, funí jako lokomotiva, k tomu kňourá a škrábe mě do zad.Tohle chování mu vydrží dlouho, tak dlouho, že jsem z něj vždycky na nervy . Proto, když Dudínek jede autem s námi a já neřídím, sedávám s ním vzadu, on mi sedí na klíně, je šťastný ( já také), jeho oči se lesknou vítězstvím, tiskne se ke mně a je klid a pohoda.

 

     Občas jezdím na Šumavu za švagrovou, která tam bydlí v malém domku a Dudínka jsem chtěla vzít sebou (protože prej: „když nejseš doma, tak stejně kňourá u dveří a venku běhá ke každému autu“), tak jsem si dělala starosti, jak ty 4 hodiny cesty v autě oba přežijeme. Rozhodla jsem se tedy dát psovi tabletku, jakýsi psí Kinedryl, aby v autě nevyváděl. Přesně podle pokynů veterinářky jsem půl hodiny před cestou dala Dudínkovi (dle jeho váhy) tabletky a čekala, že ho spícího přenesu do auta a v klidu pojedu. Ale nestalo se tak. Dudínek nejen, že neusnul, ale  naopak, - velmi zpozorněl a jakoby do něj vjela nová energie. Celou cestu, co jsme jeli na Šumavu, vyváděl a blbnul, šílel a hysterčil a chvílemi jsem měla pocit, že chce převzít i řízení auta.Ani zastávky po hodině nepomáhaly. Dudínek se choval jakoby žádné tabletky na uklidnění nedostal. Měla jsem dojem, že jsem mu podala tabletky na povzbuzení. Vynervovaná jsem dojela na místo. Za hodinu začaly na Dudínka působit tabletky, a to tak, že padal na zem, chroptěl, měl vytřeštěné oči, reagoval na jméno zpomaleně nebo vůbec a bylo vidět, že je rád, že konečně upadl a leží. Později se přidala k chroptění i třesavka, a to už jsem měla o něj strach. Na vysvětlenou, proč jsem nic neudělala musím říci, že jsme se nacházeli v malé vesničce na Šumavě, byla noc a nejbližší veterina se nacházela 50 km daleko. Tento nervující stav Dudínka trval do 4 hodin do rána, takže jsem celou dobu nespala a bezmocně zírala, co se bude dít. Pak jsme vyčerpáním asi usnuli a druhý den jsem se cítila jako praštěná. Dudínek dospával jak mohl. Kolem oběda z něj všechny ty jedy vyprchaly a jevil se jako normální. Ne tak já. Byla jsem unavená a nevyspalá. Abych víkendovou návštěvu neprospala, dožadovala jsem se něčeho na probrání. Káva mi vůbec nepomohla. Mohu říci, že káva mi nikdy v ničem nepomáhala. Tak jsem chtěla něco ostřejšího, například slivovici, což vzbudilo jakousi pohrdavou reakci u mojí švagrové, která je striktní odpůrkyní všeho pití. Nakonec mi malou skleničku odněkud, z nějaké její tajné skrýše s odporem přinesla, já to vypila – a bylo to tak ohavné a nedobré, že se mi chtělo zvracet. Ale nedala jsem to na sobě znát, aby nebyla na koni a tvářila jsem se, že mi to náramně pomohlo. Opak byl pravdou. Udržet oči a být vzhůru mě strašně vyčerpávalo, ale těšilo mě to, že alespoň Dudínkovi už je dobře. Protrpěla jsem celou sobotu a nedělní ráno nás uvítalo vyspalé do růžova. Po snídani jsme jeli domů a Dudínek po cestě zlobil jen málo asi proto, že jsem mu v pravidelných intervalech vyhrožovala, že mu dám tabletky na uklidnění. Se švagrovou jsme si nijak moc nepopovídaly a navíc mám pocit, že pojala vážné podezření, že jsem skrytá alkoholička a že ona to právě objevila.


     Doma jsem se od veterinářky dozvěděla, že můj pejsek má na tyto tabletky zřejmě alergii(což jsem si myslela na Šumavě celou dobu).

     Tak se mějte, musím jít. Dudínek leží, nakazil se kapénkovou infekcí a bude brát celý týden  antibiotika. 


                                                                                             Vaše Katlyn



Autorka: Katlyn


                TAK NEVÍM ...

Právě jsem něco vařila v kuchyni, když se z dětského pokoje ozvalo: "Ty jsi ale krááááva !!!"


Moje dvě mladší děti si začaly vyměňovat názory.


Ona: "Já nejšem kráva, ty šeš kráva !"

On : " Já nemůžu bejt kráva, protože jsem kluk. Můžu bejt akorát bejk. Nebo vůl, ale spíš

           bejk, protože ten je ...


Lehce jsem strnula a čekala, co příjde.


"...divočejší ," dokončil můj sedmiletý mudrc.


Jeho mladší sestřička nezůstala pozadu.


Ona : " Kráva je užitečnější, protože dává mlíčko, Býk nedává nič."

On : " Mamííí, že je býk taky užitečnej ?"


A už jsem byla vtáhnuta do "učené" debaty. To jsem zvědavá, jak z toho vybruslím. Potom mě to napadlo :


" Býk je taky důležitý. Je to tatínek od telátka a všichni tatínci jsou pro děti moc důležití."


Vduchu jsem se pochválila, jak skvěle jsem to zvládla. Ovšem moje uspokojení netrvalo dlouho. Sotva jsem za sebou přivřela dveře, ozval se tenký hlásek: " A stejně šeš bubej !"


Ach jo !



Autorka: Optimistka


               Elvisův skok

 

 

     Elvis je patnáctiměsíční francouzský buldoček. Tváří se hrozivě, ale je to jen  maska. V jádru je dobrák a kamarád, hravý jako dítě a zvědavý jako sousedka. Na vodítku se cítí potupen  a uraženě trucuje. Učila jsem ho tedy poslouchat bez vodítka. V době, kdy jsme trénovali skákání do auta na zadní sedadlo, jsem z něho měla radost. Uměl to hned. Brzy se mi to vymstilo. Několik dní poté jsme se vraceli domů z procházky a viděli jsme, jak od vchodu paneláku nese pán obrovskou televizi k autu zaparkovaném u chodníku. Manželka běžela s dekou před ním, aby rychle otevřela auto. Pán nemohl televizi unést, vrávoravě běžel a volal: „Dělej, honem, už to neudržím!“ Paní doběhla k autu, otevřela zadní dveře a Elvis, který dosud stál na chodníku a s hlavou na stranu pozoroval situaci, vyrazil tryskem. Setkali se u dveří. Elvis pána s televizí odstrčil, skočil na zadní sedačku a jeho výraz očekával  pochvalu. Paní křičela, pán řval a televize mu klouzala z rukou, až přistála na zemi úplně. V té chvíli jsem chtěla být neviditelná. Elvis seděl uvnitř a ani se nehnul. Bylo ošklivo, blátivo a mokro a stříbrné audi mělo potahy z bílé chlupatiny. Dodnes se od nás tito lidé odvracejí, přestože jsme jim s Elvisem ty ošklivé nadávky odpustili. Abych nezapomněla, ta televize se nerozbila.

                                                                                                

                                                                                                         Katlyn



Autorka:Katlyn
Posledni komentare
27.06.2012 15:41:06: Když máte málo peněz... půjčky bez registru Půjčky odpovědně www.exekuce-drazby-nemovitosti.cz/ kon...
 

Free CursorsMyspace LayoutsMyspace Comments