Stránky jedné optimistky

Příběhy, povídky, poezie


      SOUSEDKA


Naše sousedka na patře je pro mne pohromou. Hned jak se vedle nás nastěhovala, snažila se k nám vnutit na návštěvu a vymýšlela k tomu různé záminky.


Například jeden z mnoha důvodů, kdy se domnívala, že jí pozvu na kávu byl, že zazvonila v půl osmé večer a zeptala se: „Jde vám druhý program?“ a když jsem odpověděla: „Asi jo, ale díváme se na první – nashledanou!“, klesly jí koutky, ale nevzdala se.


V dalších dnech zvonila v různých časech a ptala se jestli nám jde topení, teče teplá, studená voda, že se vrací za vodu a kolik, - a už ani nevím co ještě. Byla vynalézavá, jak vzbudit můj zájem o rozhovor. Zeptala třeba: „Slyšela jste v noci ten kravál?“ nebo zazvonila a ptala se: „Budete teď doma?“ – odpověď se mi nepovedla, protože jsem řekla: „Proč se ptáte“ a ona mi začala nesmyslně povídat, že jí pošťačka má přinést jakési peníze. Bylo mi jasné,že mám co do činění s velice schopnou sběračkou a distributorkou informací, která sebrané informace upravuje podle svého a pak provádí mezi ostatními sousedy další neúnavnou distribuci. Mnohokrát jsem jí spatřila, jak kráčí přede mnou na chodníku k domovu, a tak jsem vždy dlouho zjišťovala , zda mám dobře zavázané boty, abych s ní nemusela jet výtahem a odpovídat na její všetečné otázky či poslouchat upravené nekonečné příběhy. Běda, když mě uviděla, tak zůstala stát a čekala, až jí dojdu. Vždycky jsem se šourala jako svázaná a přemýšlela, jak z toho vyklouznout. Tyhle společné jízdy výtahem pak končívaly nějakou nabídkou:“Pojďte se podívat, jaký máme obývák“, nebo „jak máme vymalováno, anebo vrchol: „Pojďte se podívat, jak mám bílé prádlo.“ Vždycky jsem s úsměvem říkávala: „Nezlobte se, ale já teď musím ven s pejskem.“ A taky že to byla pravda. Musela jsem.


Naše sousedka šla někdy až tak daleko, že když jsem jednou před odchodem z bytu odkryla kukátko, abych zjistila, že je od ní čistý vzduch, uviděla jsem v kukátku její ucho. Stála na naší rohožce a poslouchala za dveřmi. To mě úplně zaskočilo, protože neumím tyhle situace řešit, ani na ně neumím správně reagovat. V takovou chvíli najednou oněmím a nic mě nenapadá. Tak jsem stála oblečená v předsíni, hleděla kukátkem na ucho a čekala nedutajíc. Nevím jak dlouho to trvalo, snad věčnost. Pak sousedka pohodila hlavou a dveře za ní zapadly. Opatrně a potichounku jsem vyplula z bytu a po špičkách běžela k výtahu. Podle klapnutí dveří jsem pochopila, že číhala a že jsem jí proklouzla. Když jsem to vyprávěla manželovi, řekl: „A proč jsi neotevřela dveře a neřekla – dobrý den, co vy tady?“ „Proč?“, protože bych stejně nevěděla, co mám dál říct, tak proto,“ odpověděla jsem. „Ale co máš říct mně, to víš vždycky!“ rýpnul si do mne s úsměvem.


A to je všechno. Tento sousedsky vztah zatím trvá a myslím, že pomalu přestává a doufám,že přestane úplně, neboť sousedka konečně zjišťuje, že jsem osoba zcela tupá, pro ní nezajímavá, neschopná jí naslouchat a když už poslouchám, tak nechápu - a že jí tedy pšenka u mne nepokvete a tudíž nejsem hodna její pozornosti a zájmu. Myslím, že se mi blýská na lepší časy. Stěhují se k nám noví nájemníci.



                                                                                          Vaše Katlyn


Autorka: Katlyn
Žádné komentáře
 

Free CursorsMyspace LayoutsMyspace Comments