Stránky jedné optimistky

Příběhy, povídky, poezie

 Příběhy z kempu aneb Vikletice domov můj

Vždycky jsem si přála chatu. Už jen proto, že bydlíme v paneláku a není kam se vrtnout, není kam odjet, není kde být, když je venku hezky. A také proto, že celý život chci mít a mám psa. Ovšem v mém případě „pejsánka“. V současné doběmáme doma dva „pejsánky“ a už docela dlouho, takže jsou to staříci. Máme je moc rádi, jsou rozmazlení a spí s námi v posteli. Tvoříme celkem sehranou smečku.


 Přirozeným vůdcem naší smečky jsem já, ač jsem o to vůbec nestála, ale zřejmě mě členové tiše nominovali a zvolili. To, že si musím svoje postavení občas kontrolovat a upevňovat, o tom psát nebudu, to by byla celá jedna stránka,ale možná, se o tom zmíním dále.

 


Vysněnou chatu se nám nepodařilo levně sehnat, ale najednou se vyloupla možnost mít karavan v kempu Vikletice u Nechranické přehrady. Jako přirozený vůdce smečky jsem tuto možnost ihned bez odporu členů prosadila a máme za sebou první sezónu v kempu v našem vlastním karavanu. Celé léto jsme si užili a naši dva „pejsánkové“ také. Divila jsem se, co se tam s mými miláčky stalo. Hlavně starší pes , francouzský buldoček Elvis, se po pár dnech změnil v zarputilého hlídače svého teritoria a projevoval se jako gangster, agresivně napadal kolemjdoucí psy a musel být tudíž trvale uvázán ke stromu. Mops, zvaný též Dudínek, mladší mazánek, se nejdříve choval rozpačitě, ale záhy jsem zjistila, že se snaží svého staršího kamaráda neúspěšně kopírovat. Mrzelo mě to, protože jsem o nich každému vykládala, jak hodní psi to jsou.


V kempu jsou důležití také sousedé. Musím říci, že naši hlavní sousedé a zároveň známí jsou zlatí (doufám, že i my pro ně jsme zlatí) a další známí jsou rovněž z podobného žlutého kovu. V té barvě mají i karavan. Obě rodiny mají (jak jinak) psy. Samozřejmě, že jsem byla přesvědčena, že oba psi jsou nekonfliktní, což jsem si myslela i o svých mazáncích. Záhy se mi ta idealistická představa zcela zhroutila.


Přihodilo se to jednoho krásného letního dne . Šla jsem přes silnici navštívit sousedku, trochu poklábosit o počasí. Šel se mnou i mopsík Dudínek.Byl se mnou na návštěvě mnohokrát a s labradorem, kterého u sousedů měli, se k sobě chovali vždy vstřícně a přátelsky. Nic netušíc jsem s usměvem vkročila na území sousedů a vtom náhle jejich mírumilovný labrador se vrhnul bez varování na mopsíka, který se ocitl v momentě pod jeho mohutným tělem. Zahlédla jsem otevřenou tlamu labradora s velkými tesáky a v ní malou hlavičku mého mopsíka. Srdce se mi sevřelo strachem,ale neváhala jsem ani vteřinu. Skočila jsem na labradora a strhla ho z mého psíka dolů, upadla i s ním na záda,ale labrador se vysmekl z obojku a znova s vyceněnými zuby skočil na mopsíka, který zcela ohromen ani nedutal.. Podruhé se mi už labradora podařilo strhnout a mopsíka skrýt pod sebou na zemi. Zcela nehybná, s mopsíkem pod sebou,jsem setrvala v poloze „já malý hříbeček“ Celá akce trvala pár desítek vteřin. Pomalu jsem začala vnímat okolní dění. Nejvíc se mi líbilo chování sousedky, která nenapodobitelně hysterčila tím způsobem, že velmi vysokým hlasem celou dobu cosi ječela a mávala hrabičkami v bláhové víře, že tak střetu psů zabrání. Její synovec, který se tam také vyskytl a snažil se pomoci, dostal tím pádem hráběmi po rukou a já jsem cítila jak mi povolují nervy a valí se na mne záchvat smíchu. Když byl labrador uvázán, rozbalila jsem polohu „hříbeček“, vzala mopsíka do náruče a pak teprve jsme zjistily, že napadení nebylo bez příčiny. Stalo se to proto, že labrador hryzal kost a mopsík ji chtěl se zájmem také očichat. Byl v právu a je mu tedy odpuštěno., ale ještě chci podotknout, že mě paradoxně potěšilo, že i tak mírumilovný pes, jako je labrador Max, umí být také gangsterem.



                                                         Vaše Katlyn




Autorka: Katlyn
Žádné komentáře
 

Free CursorsMyspace LayoutsMyspace Comments