Stránky jedné optimistky

Modlitby, víra, myšlenky

23.

 

OPADANÝ  VĚNEČEK


Marceline Desbordes - Valmorová


Vezmu svůj věneček, který mi opadal

do zahrad Otcových, kde květ smí znova kvést:

má duše klečící tam vypláče svůj žal,

Otec zná tajemství, jak vyrůst nad bolest.


Půjdu mu povědět svým pláčem pokorným:

"Hleď, já jsem trpěla..." On na mne pohlédne;

čas půvab vzal mým dnům a krásu tvářím mým,

leč Otec pozná mě i v bídě bezedné.


A řekne: "To jsi, ty, děvenko sklíčená ?

Tvůj krok je mátožný, asi ti chybí zem.

Mé dítě, já jsem Bůh. Neplač už duše má,

měj dům i srdce mé. Pojď, vždyť už čekal jsem."


"Ó něho ! Bezpečí ! Můj Otče, znam Tě, znám !

Tvé dítě plakalo a pláč až k Tobě zněl.

Tys byl má naděje, proto Tě získávám,

v Tvých rukách najdu zas, co chvat můj poztrácel.


Ty neodhodíš květ, když ztratí krásu svou.

Tvá láska odpouští víc než zem nestálá.

A neztratíš jistě dceru nevěrnou,

jež neprodala nic a vše jen rozdala."

 

Free CursorsMyspace LayoutsMyspace Comments